AŽ POD VRCHOL

Tentokrát jsme vyrazili do Německa. Z Halleinu je to toziž k německým hranicím co by kamenem dohodil. Přes Marktschellenberg jsme za dusotu stovky koní pod kapotou rychle vystoupali pod náš cílový bod - horský hřeben Untersbergu, na jehož německé straně se také nachází nejvyšší vrchol samotného masivu - Berchtesgadener Hochthron (1973 m n. m.). Před sebou jsme měli téměř kilometrové převýšení a klikatící se štěrkovou cestu, která se postupně mění jen v úzkou lesní pěšinu. Po cestě může člověk obdivovat rozmanitost místních lesů a jak by tancem rozvlněné kmeny vysokých stromů. Velkorysý výhled budiž však turistovi odměnou až za zdolání podstatné části trasy. Teprve, když vystoupá nad hranici lesa, stromy se rozestoupí a pomalu mu tak otevřou pohled na německé Alpy. Z druhé strany na vše důstojně dohlíží horský masiv Untersbergu - oblíbený cíl horolezců a jiných milovníků adrenalinových sportů. 

Po hodince a půl kondiční chůze jsme stanuli na rozkvetlé louce pod úpatím Hochthronu, dál už se bez lana a karabin není radno vydávat.

Stromy na taneční zábavě za odlesků disco koule

Z POHÁDKY DO POHÁDKY

Průměrně má prý člověk 20 000 dní aktivního života, který je schopen sám režírovat. Když se nad tím tak zamyslíte, tak každý den se počítá. Člověk nemusí nutně objevit lék na rakovinu nebo zformulovat teorii relativity, aby se jeden konkrétní prožitý den opravdu počítal. Jsou dny velké a menší, ale každý den bychom měli prožít něco, co nám přinese radost. Radost ze života. Pocit z dobře odvedené práce, ocenění, pohlazení, úsměv, dobrý konec dobré knihy, poslech oblíbené hudby, dokonce i koupě nové košile může náš den udělat mnohem radostnějším. Mně osobně bohatě stačí sednout na kolo a vyrazit do okolí.  Avšak do okolí ne zcela obyčejného - ale pohádkového.

Už několik kilometrů za Halleinem, tam, kde končí zpevněná cesta, stojí závora, za kterou se nachází nový neprobádáný svět. Svět šípkových keřů, zrcadlících se mokřin, dlouhonohých čápů a snových zámků. A když popojedete ještě o kousek dál, narazíte na průzračná jezera, která brouzdají divoké kachny. Pevně věřím, že i ony se se stmíváním proměňují v baculaté vodnice posedávájící na břehu jezera a vesele kvákající o tom, kdo, kde, s kým a proč.

Tento den se rozhodně počítal.

Vstříc pohádkám - cesta Hallein - Anif

KDYŽ SE V NEDĚLI NIC MOC NEDĚLÁ

V neděli je v Rakousku jako po vymření. Ulice jsou prázdné, jen zpoza živých plotů se za pěkného počasí ozývá vzrušené klábosení a dětský smích - Rakušané se schází u rodinného stolu. Všechny obchody jsou zavřené, a pokud si na to jako cizinec nevzpomenete zavčas, nezbývá, než držet hladovku nebo se vydat na benzinku. Rozhodla jsem se nenarušovat místní zvyky a den jsem strávila příjemným lenošením. Poobědvala jsem s kamarádkou venku v areálu kampusu, a protože se sluníčko konečně vylouplo z mraků a naše diskuzní skupinka se rozrostla, protáhl se oběd za příjemného povídání až do večera. Polehávali jsme na školní terásce, zobali škvarky - pozdrav z Čech :), zopákli si lehce němčinu a brainstrormingovali nad fotografickým projektem. 

Po cestě zpátky domů jsem neodolala a udělala pár líbivých fotek smrákání. Že je to klišé? Možná, ale vždycky svým způsobem krásné. Zaparkovala jsem svého věrného dvoukolého oře vedle stromu a stála na mostě přes Salzach s pohledem upřeným tam, kde se potají setkává hladina s oblohou skoro až do úplné tmy.

Campus Urstein

KONEC SEZÓNY

Sníh začal pod slunečními paprsky rychle roztávat a lepil se protivně na lyže. Podmínky už nebyly zrovna nejlepší, ale vzhledem k tomu, že v kalendáři stálo 21. dubna, nebylo se proč zlobit. Zapíchla jsem lyže do mokrého sněhu a nemotornou chůzí (jinak to v lyžácích prostě nejde) se dokolébala k restauraci. Moje představa terasy plné žíznivých lyžařů se ukázala být mylná, namísto toho se mi naskytl téměř apokalyptický pohled. Hustá mračna se pomalu valila přes vrcholky hor ozářená ostrým sluncem, vrhající hluboký stín na údolí. Nikde ani noha, zvedal se silný vítr, a přestože byla restaurace stále otevřená, s návštěvníky terasy se už nepočítalo. Prostě konec sezóny. Obvykle opravdu nemám ráda konce, i při závěrečném ceremoniálu olympijských her se ve mně vždycky něco sevře. Tentokrát mi však smutno nebylo, letošní lyžařská sezona byla, no, za normálních okolností prostě jen těžko představitelná. A opravdu dostatečně vydatná. Pohledem jsem se loučila se všemi už tak známými kouty Sportgasteinu. Všechno jednou končí, tak třeba zase někdy příště, Sportgasteine!

PO STOPÁCH ČERVENÉ KARKULKY

Kapky deště stále jemně ťukaly na okno. Přesto jsme obuli pohorky a neohroženě se vydali na procházku - protáhnout nohy a načerpat záporné ionty :). Naskočili jsme do auta a za chvíli už vystupovali někde v horách nad Bad Dürnberkem. Od hasičské stanice jsme se vydali vzhůru, po kamenité cestě slibující pěkné výhledy. A těch se nám taky dostalo. Z plných plic jsme vdechovali alpský vzduch plný vůně vlhké hlíny a jehličí. Bylo po dešti. Po obloze se honily šedavé mraky a tráva se třpytila. Nadšeně jsem pobíhala s foťákem v ruce od stromu ke stromu a hledala ty nejhezčí záběry. Snášející se šero dodávalo celému lesu na dramatičnosti. 

Člověk snadno zapomene na všechny starosti světa s pohledem upřeným na zasněžené vrcholky majestátných hor a téměř fyzicky cítí, jak mu pohled do zelena hladí duši. Čas pokročil a nezbývalo, než najít nejrychlejší cestu zpátky. Nejrychlejší cesty však nebývají vždy ty nejschůdnější, a tak jsme do auta nastupovali po kolena promočení. Vůbec to nevadilo. Za to dobrodružství to stálo. A navíc, je to jen voda.

V doprovodu své červené karkulky se nebojím žádného vlka