Ach, Salzburg. To malé město na břehu modrého Salzachu si mě rychle
dokázalo získat. Město, ze kterého dýchá
tisíciletá historie. Mozartovo město hudby. Město obklopené zelenými kopci a vysokými horami. Město, které
ve dne žije naplno a v noci spí jen zdánlivě. A i když je dokonce o něco
menší, než taková Plzeň, člověk se v něm cítí tak nějak světově. Stačí si
jen proklestit cestu hustníky asijských turistů a nenásledovat jejich vzor
pozorování světa skrz hledáček fotoaparátu a město se vám ukáže v celé své
kráse. Já s sebou měla foťák vlastně jen dvakrát, proto ani nemůžu oslňovat
desítkami fotografií. Doporučuji si proto Salzburg prohlédnout na vlastní oči.
Nejvíc si návštěvu takového města člověk užije, když opravdu nikam nespěchá.
Teprve, až si uděláte čas posedávat hodiny na břehu řeky a sledovat, jak se
slunce pomalu sklání k obzoru a panorama města se postupně mění - melancholické oranžové světlo zapadajícího
slunce střídá světlo kovaných pouličních lamp – teprve tehdy máte pocit, že jste
ho trošku poznali. Každé město je jiné, jako člověk – se svým osobitým vzhledem, se svým charakterem. Jak dlouho nám vůbec trvá opravdu poznat jiného člověka?
Myslím, že stejně dlouho trvá opravdu poznat město. A stejně jako s člověkem
si ho můžete zamilovat, nenávidět ho, nebo ve vás prostě nevyvolá žádné zvláštní
pocity. V duchu této metafory jsem se Salzburgem ve fázi poznávání a oťukávání,
líbí se mi a časem by se ukázalo, co z toho bude. To však možná někdy
příště. Zítra balím kufry a stěhuju se zpátky domů. Snad náš vztah na tu dálku moc
neochladne a budeme v něm pokračovat příště, až se vrátím. A já se vrátím.
