AŽ NAPRŠÍ A USCHNE

Já si totiž stejně myslím, že procházky po dešti jsou ty nejlepší. A ty za deště vlastně taky nejsou úplně špatné. Na obloze se odehrává zajímavé drama, hory jsou chvíli ozářené a chvíli v hlubokém stínu. Člověk sice mokne a mrzne, ale alespoň intenzivně cítí, že žije. Navíc focení je mnohem zábavnější a pak, za pěkného počasí umí na vrchol vyšlápnout každý. Počasí v Alpách je opravdu velmi nevyzpytatelné, a proto se i při nejmenším mráčku na obzoru vyplatí do batohu přihodit pláštěnku. V té jsme také absolvovali podstatnou část výletu na Trattberg, který podle průvodců patří k jednomu z nejkrásnějších turistických cílů v Salzbursku. Panorámata pravda hodnotit moc nemůžu, ale okolní příroda byla kouzelná. Divoká a dramatická. Někde pod vrcholem se nám podařilo sejít z cesty. Když jsme lesem (doufajíc, že na nás zpoza stromu nevybafne medvědice) vystoupali k jezírku, ve kterém se zrcadlil dřevěný kříž, bylo v tom něco magického. Zamračené počasí na hory překvapivě moc turistů nevylákalo, a tak jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka. Krávy nepočítaje.

Po cestě zpět jsem si na mokrých kluzkých kamenech nacvičovala tanec v dešti a parádně si natloukla. Dodnes všem vysvětluju, že opravdu nejsem oběť domácího násilí. Kosti naštěstí vydržely. K autu jsme se dostali akorát před setměním. Koupili jsme si sice ještě klobásky na večerní grilovačku, ale po tomto dalším výstupu do 1800 metrů jsme je zbaběle opekli doma na pánvi. Na cestu do Puchu za ostatními už prostě nezbyla síla.

Cestou necestou, polem nepolem

TENTOKRÁT AŽ NA VRCHOL

V posledním příspěvku jsem psala o výstupu POD Berchtesgardener Hochtrhron. Tenkrát to však byla jen taková lehká odpolední procházka asi do třetiny horského masivu Untersberg. Na vrcholky tohoto skalnatého obra však koukáme denně z okna a zkrátka nám to nedalo – museli jsme ho zdolat. Trošku jsme si přivstali a po osmé už stáli na startu poměrně dlouhého a náročného výstupu. Z počátečních asi 500 metrů nad mořem jsme se chystali vyšplhat do výšky 1853 m n. m. a zdolat tak Salzburger Hochthron - druhý nejvyšší vrchol masivu Untersberg.

Sluníčko nabíralo už od časného rána na síle a rýsoval se další krásný horký den. Našim cílem bylo proto co nejrychleji vystoupat na vrchol a vyhnout se tak největšímu žáru i dusnu, které v těchto dnech panovalo v údolí. Tomu jsme se však stejně nevyhnuli, a právě když jsme přišli o příjemný stín vysokých stromů nad hlavou, vyhouplo se slunce vysoko na modrou oblohu. Prašná pěšina se změnila v kamenitou a ta postupně až v holou skálu. Šplhali jsme nahoru jako kamzíci, mokrý šátek kolem hlavy a voda v lahvích nebezpečně rychle ubývala. Nohy bolely a slunce nelítostně pálilo do zad. Všechny útrapy však zmírňovaly výhledy do okolí – byly velkolepé. Po třech hodinách šlapání s jazykem na vestě jsme byli téměř na vrcholu. V konečné stanici lanovky (mnozí turisté totiž podváděli) jsme se odměnili pravým Vídeňským šniclem a limonádou – ta v ústech jen zasyčela. Poté jsme rychle došli na samotný vrchol - Salzburger Hochthron a podle smluveného plánu začali pomalu klesat do Německa. Cesta byla dlouhá, ale krásná. Hory napravo i nalevo, dole husté zelené lesy a nahoře sytě modrá obloha. V naši výšce létali nejen ptáci, ale i vrtulníky a letadla. Cesta se stáčela a klikatila, často zmizela v kamenném tunelu či se změnila jen v dřevěný žebřík. 

Bylo něco po šesté hodině, když jsme se vyčerpaně dopotáceli k autu. Za sebou jsme měli 1500 výškových metrů nahoru a dolů a asi 20ti kilometrový nelehký přechod z rakouské strany horského masivu do Německa a zpět. Po cestě domů jsme ještě stihli zchladit rozpálené tělo a trošku tak zregenerovat namožené svaly v ledové vodě Waldbad Anifu (viz. příspěvek Z pohádky do pohádky). Poté jsme padli do postele a už se ani nehnuli. Vydařený výlet nám ještě několik dní připomínaly bolavé a otlačené nohy. Teď už se však na Untersberg nekoukáme jako na neznámého a nedostupného kamenného obra, ale jako na pokořenou metu a přítele.