Já si totiž stejně myslím, že procházky po dešti jsou ty
nejlepší. A ty za deště vlastně taky nejsou úplně špatné. Na obloze se odehrává
zajímavé drama, hory jsou chvíli ozářené a chvíli v hlubokém stínu. Člověk
sice mokne a mrzne, ale alespoň intenzivně cítí, že žije. Navíc focení je
mnohem zábavnější a pak, za pěkného počasí umí na vrchol vyšlápnout každý.
Počasí v Alpách je opravdu velmi nevyzpytatelné, a proto se i při nejmenším
mráčku na obzoru vyplatí do batohu přihodit pláštěnku. V té jsme také absolvovali
podstatnou část výletu na Trattberg, který podle průvodců patří k jednomu z nejkrásnějších
turistických cílů v Salzbursku. Panorámata pravda hodnotit moc nemůžu, ale
okolní příroda byla kouzelná. Divoká a dramatická. Někde pod vrcholem se nám
podařilo sejít z cesty. Když jsme lesem (doufajíc, že na nás zpoza stromu
nevybafne medvědice) vystoupali k jezírku, ve kterém se zrcadlil
dřevěný kříž, bylo v tom něco magického. Zamračené počasí na hory překvapivě
moc turistů nevylákalo, a tak jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka. Krávy
nepočítaje.
Po cestě zpět jsem si na mokrých kluzkých kamenech
nacvičovala tanec v dešti a parádně si natloukla. Dodnes všem vysvětluju,
že opravdu nejsem oběť domácího násilí. Kosti naštěstí vydržely. K autu jsme
se dostali akorát před setměním. Koupili jsme si sice ještě klobásky na večerní
grilovačku, ale po tomto dalším výstupu do 1800 metrů jsme je zbaběle opekli doma na
pánvi. Na cestu do Puchu za ostatními už prostě nezbyla síla.
|
Cestou necestou, polem nepolem |
|
Stromořadí |
|
Krokodýl |
|
Tady se člověk může volně nadechnout |
|
Kravičky a bejci |
|
Mapa trasy |
Žádné komentáře:
Okomentovat