Sníh začal pod slunečními paprsky rychle roztávat a lepil se protivně na lyže. Podmínky už nebyly zrovna nejlepší, ale vzhledem k tomu, že v kalendáři stálo 21. dubna, nebylo se proč zlobit. Zapíchla jsem lyže do mokrého sněhu a nemotornou chůzí (jinak to v lyžácích prostě nejde) se dokolébala k restauraci. Moje představa terasy plné žíznivých lyžařů se ukázala být mylná, namísto toho se mi naskytl téměř apokalyptický pohled. Hustá mračna se pomalu valila přes vrcholky hor ozářená ostrým sluncem, vrhající hluboký stín na údolí. Nikde ani noha, zvedal se silný vítr, a přestože byla restaurace stále otevřená, s návštěvníky terasy se už nepočítalo. Prostě konec sezóny. Obvykle opravdu nemám ráda konce, i při závěrečném ceremoniálu olympijských her se ve mně vždycky něco sevře. Tentokrát mi však smutno nebylo, letošní lyžařská sezona byla, no, za normálních okolností prostě jen těžko představitelná. A opravdu dostatečně vydatná. Pohledem jsem se loučila se všemi už tak známými kouty Sportgasteinu. Všechno jednou končí, tak třeba zase někdy příště, Sportgasteine!
 |
| Konec. |
Žádné komentáře:
Okomentovat