KDYŽ SE V NEDĚLI NIC MOC NEDĚLÁ

V neděli je v Rakousku jako po vymření. Ulice jsou prázdné, jen zpoza živých plotů se za pěkného počasí ozývá vzrušené klábosení a dětský smích - Rakušané se schází u rodinného stolu. Všechny obchody jsou zavřené, a pokud si na to jako cizinec nevzpomenete zavčas, nezbývá, než držet hladovku nebo se vydat na benzinku. Rozhodla jsem se nenarušovat místní zvyky a den jsem strávila příjemným lenošením. Poobědvala jsem s kamarádkou venku v areálu kampusu, a protože se sluníčko konečně vylouplo z mraků a naše diskuzní skupinka se rozrostla, protáhl se oběd za příjemného povídání až do večera. Polehávali jsme na školní terásce, zobali škvarky - pozdrav z Čech :), zopákli si lehce němčinu a brainstrormingovali nad fotografickým projektem. 

Po cestě zpátky domů jsem neodolala a udělala pár líbivých fotek smrákání. Že je to klišé? Možná, ale vždycky svým způsobem krásné. Zaparkovala jsem svého věrného dvoukolého oře vedle stromu a stála na mostě přes Salzach s pohledem upřeným tam, kde se potají setkává hladina s oblohou skoro až do úplné tmy.

Campus Urstein

KONEC SEZÓNY

Sníh začal pod slunečními paprsky rychle roztávat a lepil se protivně na lyže. Podmínky už nebyly zrovna nejlepší, ale vzhledem k tomu, že v kalendáři stálo 21. dubna, nebylo se proč zlobit. Zapíchla jsem lyže do mokrého sněhu a nemotornou chůzí (jinak to v lyžácích prostě nejde) se dokolébala k restauraci. Moje představa terasy plné žíznivých lyžařů se ukázala být mylná, namísto toho se mi naskytl téměř apokalyptický pohled. Hustá mračna se pomalu valila přes vrcholky hor ozářená ostrým sluncem, vrhající hluboký stín na údolí. Nikde ani noha, zvedal se silný vítr, a přestože byla restaurace stále otevřená, s návštěvníky terasy se už nepočítalo. Prostě konec sezóny. Obvykle opravdu nemám ráda konce, i při závěrečném ceremoniálu olympijských her se ve mně vždycky něco sevře. Tentokrát mi však smutno nebylo, letošní lyžařská sezona byla, no, za normálních okolností prostě jen těžko představitelná. A opravdu dostatečně vydatná. Pohledem jsem se loučila se všemi už tak známými kouty Sportgasteinu. Všechno jednou končí, tak třeba zase někdy příště, Sportgasteine!

PO STOPÁCH ČERVENÉ KARKULKY

Kapky deště stále jemně ťukaly na okno. Přesto jsme obuli pohorky a neohroženě se vydali na procházku - protáhnout nohy a načerpat záporné ionty :). Naskočili jsme do auta a za chvíli už vystupovali někde v horách nad Bad Dürnberkem. Od hasičské stanice jsme se vydali vzhůru, po kamenité cestě slibující pěkné výhledy. A těch se nám taky dostalo. Z plných plic jsme vdechovali alpský vzduch plný vůně vlhké hlíny a jehličí. Bylo po dešti. Po obloze se honily šedavé mraky a tráva se třpytila. Nadšeně jsem pobíhala s foťákem v ruce od stromu ke stromu a hledala ty nejhezčí záběry. Snášející se šero dodávalo celému lesu na dramatičnosti. 

Člověk snadno zapomene na všechny starosti světa s pohledem upřeným na zasněžené vrcholky majestátných hor a téměř fyzicky cítí, jak mu pohled do zelena hladí duši. Čas pokročil a nezbývalo, než najít nejrychlejší cestu zpátky. Nejrychlejší cesty však nebývají vždy ty nejschůdnější, a tak jsme do auta nastupovali po kolena promočení. Vůbec to nevadilo. Za to dobrodružství to stálo. A navíc, je to jen voda.

V doprovodu své červené karkulky se nebojím žádného vlka